Milán - metro a železnice (srpen 2006)

Páteří městské dopravy v Miláně je metro. Tři linky (červená, zelená a žlutá) procházejí pod městem poměrně mělko, v naprosté většině kopírují jednotlivé ulice. Profil metra je o něco větší než u nás, soupravy jsou širší a šestivozové. Každá trasa metra má své vlastní vozy.

Na zelené lince metra M2 jezdí dva podobné typy vozů.
Páteří městské dopravy v Miláně je metro. Tři linky (červená, zelená a žlutá) procházejí pod městem poměrně mělko, v naprosté většině kopírují jednotlivé ulice. Profil metra je o něco větší než u nás, soupravy jsou širší a šestivozové. Každá trasa metra má své vlastní vozy.
Interiér rekonstruované soupravy na lince M1 s minimální obsazeností při cestě na nové výstaviště.
Na okrajích se červená a zelená trasa větví a většina konečných stanic již leží ve vnějším tarifním pásmu. V současnosti probíhá také výstavba nových úseků - například na jižním konci zelené trasy se zanedlouho otevře krátká odbočka a trasa tak bude rozvětvena na obou koncích. Také se staví nový úsek nejmladší žluté trasy M3.
Rekonstrukcí vozů na lince M1 došlo ke zprůchodnění soupravy.
Poměrně nedávno byl zprovozněn nový úsek na nejstarší červené trase M1 k novému výstavišti. Bohužel zde není nic než výstaviště a v době nekonání veletrhů asi metro příliš využité nejezdí. Při naší návštěvě nového výstaviště jsme přijeli i odjeli v šestivozové soupravě zcela sami. Trochu mi to připomnělo nabubřelý plán pražských radních prodloužit metro A na ruzyňské letiště.
Stanice linky M3 Hlavní nádraží a digitální panely na nástupišti.
Vzhledem k faktu, že metro bylo většinou budováno pod ulicemi, většina stanic má boční nástupiště. Stanice vypadají všechny skoro stejně, pouze stanice každé trasy se mírně odlišují použitou barvou. Výzdoba stanic se skládá většinou pouze z billboardů. Informační systém je složen z rituálních panelů na nástupištích, které informují o času odjezdu nejbližšího vlaku a ve volném čase upozorňují na různá jiná nebezpečí. Při příjezdu vlaku do stanice je vyhlášen staničním rozhlasem název stanice, hlášení uvnitř souprav není.
Interiér všech stanic nejnovější linky M3 je téměř stejný.
Ve vestibulech bývají velmi šikovné digitální panely, které informují nejen o odjezdu metra, ale i nejbližších linek povrchové dopravy, což se zde jeví užitečné kvůli poměrně dlouhým intervalům. Špičkové intervaly se o školním roce sice pohybují od 2 do 4 minut, ale v sedle a zejména o prázdninách už můžete na metro čekat i 15 minut, nemluvě o rozvětvených úsecích. V metru jako jediném také najdete jízdní řády v klasické zastávkové podobě. Rozsah provozu je jihoevropský, tedy cca od 6:00 do 0:30. Povrchové linky MHD však vyjíždějí o něco dříve.
Nejnovější, ale nejhlučnější soupravy jezdí na žluté lince M3.
Soupravy metra jsou opravdu kapacitní, široké vozy ještě podtrhuje minimum sedaček. Šestivozové soupravy jsou řazeny vždy po třech dvojicích vozů. Na lince M1 jezdí starší typ souprav a jeho modernizovaná verze s průchozími vozy - při modernizaci byla tedy vozům uřezána čela, vyměněny dveře, zpříjemněn interiér a snad i výzbroj.
Metro M2 jezdí na severním okraji po povrchu. Vozy mají pantografy.
Na lince M2 jezdí také dva druhy souprav, ty se však od sebe liší počtem dveří a sedaček - starší typ je vybaven na okrajích vozu příčnými sedačkami a má jen tři páry dveří, všechny ostatní typy mají sedačky pouze podélné a pouze plastové a čtyři páry dveří. Nejnovější vozy jezdí na žluté lince M3. Jsou však velmi hlučné a při otevřených oknech se jízda klikatými tunely stává ohlušujícím zážitkem, určitě nesplňujícím hygienické normy.
Interiér novějšího typu metra na lince M2.
I když je metro budováno jako podpovrchové, občas se na denní světlo podívá, třeba dlouhý severní úsek zelené linky M2 je veden po povrchu souběžně s radiální komunikací. Nástupiště jsou ostrovní.
Cascina Gobba je poslední stanicí linky M2 na území Milána a navazuje tu automatická dráha k nemocnici.
Na tento úsek navazuje ve stanici Cascina Gobba pozoruhodná automatická dráha, vedoucí přímo do areálu nemocnice sv. Rafaela. Tento automatický vláček byl bohužel v době návštěvy nahrazen nevyhovujícím autobusem, navštívili jsme však podzemní stanici v areálu nemocnice, kde bylo možno získat pár technických údajů.
Technické údaje automatické dráhy k nemocnici sv. Rafaela, která byla bohužel ve výluce.
Dráha je označena zkratkou MELA, vstup do vozů je přes turnikety a prosklenou stěnu oddělující nástupiště od kolejiště. V provozu jsou tři vozíky, které se pohybují rychlostí asi 30 km/h a vzdálenost 700 m ujedou za necelé dvě minuty. Do každého vozu se vejde 35 osob. Na rozdíl od strašného autobusu se to zdá být jako výborný dopravní prostředek pro návštěvníky nemocničního areálu.
Turnikety a skleněná stěna, která odděluje kolejiště a nástupiště v podzemní stanici automatické dráh\y přímo pod hlavní branou do nemocnice.
Rozdíl mezi jednotlivými trasami metra je i v napájení. Zatímco červená trasa M1 je napájena vodící kolejnicí uprostřed kolejí, ostatní trasy se napájí z trolejového vedení nad kolejemi. Ve stanicích si mohou lidé krátit dlouhou chvíli sledováním promítacích pláten v kolejišti, někdy jim k tomu také hraje hudba. Nejen v povrchové dopravě, ale i ve vozech metra je řešena reklama a dopravní informace pro cestující formou vlajících letáků, přivázaných provázkem k tyčím.
Jízdní řád metra M1 na jedné z větví. Prázdninový provoz je znát.
Rozpačitý je odbavovací systém metra. Pro zabránění přístupu černých pasažérů se používají turnikety dvou druhů. Starší kovové s klasickou trojnožkou a novější, skládající se ze dvou skleněných desek, které se rozevírají. Turnikety však komunikují pouze s čipovými a magnetickými kartami.
Každý cestující musí projít turnikety, ledaže by je obešel.
Ostatní papírové jízdenky, jako například krátkodobé časové jízdenky, již turnikety nezvládnou, proto je vedle nich volná ulička pro průchod. Dozorující zaměstnanci by asi měli kontrolovat, zda touto uličkou procházejí jen platící cestující, většinou je ale jízdenky vůbec nezajímaly. Do stanic se dá také vstoupit pomocí výtahů pro méně pohyblivé osoby. Z těchto důvodů je jediná výhoda turniketů, tedy jejich nepropustnost k ničemu a v prostorách metra se tak stejně musejí pohybovat revizoři.
Turnikety na hlavním nádraží v metru M3.
Kdo by čekal, že se v letních vedrech vstupem do metra osvěží, bude v Miláně zklamán. Horko je tu podobné jako venku a i když jsou soupravy vybaveny klimatizací, moc to nepomáhá. Příjemným překvapením však byl kladný přístup strojvedoucích metra k dobíhajícím osobám. Dokonce se jednou stalo, že strojvedoucí po odbrždění soupravy ještě znovu zastavil, aby počkal na dobíhající babičku. Vliv na pravidelnost provozu už nekomentuji.
Veselý a kapacitní interiér nejnovějších vozů na lince M3.
Železnice, i když je pro širokou aglomeraci Milána velmi důležitá, ve městě jako by se k ní moc nehlásili. Integrace příměstských vlaků tu jakási je, krátkodobé jízdenky však platí pouze na vybrané vlaky - aspoň jsme tak vytušili z nepříliš sdělných informačních materiálů. Vlaky, kde tyto jízdenky platí, jsou označeny jako Passante - je to vlastně jakási linka, po které jezdí v celkem krátkém intervalu příměstské vlaky, které se sem sjedou z různých směrů.
Jeden z mnoha typů příměstských vlaků na integrované trase pod centrem města.
Tento z velké části podzemní úsek podchází centrem města. Podzemní stanice jsou obrovské a dlouhé, ale provoz není zas tak hustý jako v případě metra. Navíc vlaky se pohybují dost pomalu a jízdní řády nejsou při krátkém intervalu zrovna dvakrát přehledné.
Horní patro dvoupodlažní vlakové jednotky.
Ostatní příměstské linky jsou označeny podobně jako německý S-Bahn.Vlaky jsou různých typů. Od nejmodernějších patrových jednotek, které míří třeba na letiště Malpensa přes klasické pantografy - velmi podobné těm našim ze šedesátých let, až po vysokopodlažní elektrické jednotky chmurného vzhledu. Většinu vlaků provozují italské dráhy Trenitalia.
Starší typ metra M2 má více sedaček.
Informace o trase na lince M3.